Možná i vy znáte tu Dědečkovu písničku: „Živýho mě nedostanou, nikdy více tepláky, volám s tváří ošlehanou hospodskými větráky.“ A když se nad tím zamyslíte, stejně jako já hravě zjistíte, že je na ní notný kus pravdy. Sice je poplatná době svého vzniku, kdy jsme ještě mohli neomezeně vysedávat po lokálech, kdy nám to nebylo zakázáno shůry, ale jinak je tuze pravdivá. Protože dostat někoho z nás ‚do tepláků‘, tedy přimět ho k nějaké sportovní aktivitě, není rozhodně nic snadného. A skoro by se dalo s trochou nadsázky říci, že o tom, že se dáme na sport, uvažujeme často jedině tehdy, když se potřebujeme vejít do nějakého oblečení, které už nedopneme nebo ze kterého tak jaksi ‚přetékáme‘. Což nakonec obvykle vzdáme a radši si koupíme něco většího na sebe.

Ovšem zatímco je ta v úvodu citovaná písnička humorně laděná, důvod k legraci tu v tomto ohledu určitě není. Ne proto, že bychom potřebovali být národem šampionů, který by obsadil v globálním měřítku všechny vedoucí příčky a byl hojně zastoupen na stupních vítězů, ale proto, že tuto záležitost často přímo katastrofálně podceňujeme. A to určitě není dobře.
Mnozí z našinců pohybu neholdují, pro mnohé je sport cizí nebo dokonce odpudivé slovo. Nehýbeme se, protože ‚máme určitě lepší věci na práci‘. A pak na to zákonitě doplácíme. Protože naše tělesná schránka je k pohybu přizpůsobena, a nedostává-li se jí ho, strádá. Svaly ochabují, dech se krátí, obalujeme se tukem, huntujeme si klouby, ucpávají se nám tepny, trpíme cukrovkou… Prostě hrůza.
Ovšem odrazuje nás to od lenošení? Nikoliv. A to navzdory tomu, že jsou právě zmíněné i nezmíněné odvrácené stránky nedostatku pohybu každému dávno dobře známé.

Než sportovat, to radši použijeme jakoukoliv výmluvu, která nás právě napadne. Třeba že je ve městech málo sportovišť a na vesnici nejsou třeba vůbec žádná. Nebo že to náčiní stojí spoustu peněz, které nemáme. Nebo že nám vláda dnešními omezeními neumožňuje normálně se pohybovat, natož sportovat, že nás nutí sedět doma.
Prostě uděláme cokoliv, jen abychom mohli lenošit. A pak se divíme, když vidíme u doktora své zdravotní záznamy.

Možná i vy znáte tu Dědečkovu písničku: „Živýho mě nedostanou, nikdy více tepláky, volám s tváří ošlehanou hospodskými větráky.“ A když se nad tím zamyslíte, stejně jako já hravě zjistíte, že je na ní notný kus pravdy. Sice je poplatná době svého vzniku, kdy jsme ještě mohli neomezeně vysedávat po lokálech, kdy nám to nebylo zakázáno shůry, ale jinak je tuze pravdivá. Protože dostat někoho z nás ‚do tepláků‘, tedy přimět ho k nějaké sportovní aktivitě, není rozhodně nic snadného. A skoro by se dalo s trochou nadsázky říci, že o tom, že se dáme na sport, uvažujeme často jedině tehdy, když se potřebujeme vejít do nějakého oblečení, které už nedopneme nebo ze kterého tak jaksi ‚přetékáme‘. Což nakonec obvykle vzdáme a radši si koupíme něco většího na sebe.

Ovšem zatímco je ta v úvodu citovaná písnička humorně laděná, důvod k legraci tu v tomto ohledu určitě není. Ne proto, že bychom potřebovali být národem šampionů, který by obsadil v globálním měřítku všechny vedoucí příčky a byl hojně zastoupen na stupních vítězů, ale proto, že tuto záležitost často přímo katastrofálně podceňujeme. A to určitě není dobře.
Mnozí z našinců pohybu neholdují, pro mnohé je sport cizí nebo dokonce odpudivé slovo. Nehýbeme se, protože ‚máme určitě lepší věci na práci‘. A pak na to zákonitě doplácíme. Protože naše tělesná schránka je k pohybu přizpůsobena, a nedostává-li se jí ho, strádá. Svaly ochabují, dech se krátí, obalujeme se tukem, huntujeme si klouby, ucpávají se nám tepny, trpíme cukrovkou… Prostě hrůza.
Ovšem odrazuje nás to od lenošení? Nikoliv. A to navzdory tomu, že jsou právě zmíněné i nezmíněné odvrácené stránky nedostatku pohybu každému dávno dobře známé.

Než sportovat, to radši použijeme jakoukoliv výmluvu, která nás právě napadne. Třeba že je ve městech málo sportovišť a na vesnici nejsou třeba vůbec žádná. Nebo že to náčiní stojí spoustu peněz, které nemáme. Nebo že nám vláda dnešními omezeními neumožňuje normálně se pohybovat, natož sportovat, že nás nutí sedět doma.
Prostě uděláme cokoliv, jen abychom mohli lenošit. A pak se divíme, když vidíme u doktora své zdravotní záznamy.

Možná i vy znáte tu Dědečkovu písničku: „Živýho mě nedostanou, nikdy více tepláky, volám s tváří ošlehanou hospodskými větráky.“ A když se nad tím zamyslíte, stejně jako já hravě zjistíte, že je na ní notný kus pravdy. Sice je poplatná době svého vzniku, kdy jsme ještě mohli neomezeně vysedávat po lokálech, kdy nám to nebylo zakázáno shůry, ale jinak je tuze pravdivá. Protože dostat někoho z nás ‚do tepláků‘, tedy přimět ho k nějaké sportovní aktivitě, není rozhodně nic snadného. A skoro by se dalo s trochou nadsázky říci, že o tom, že se dáme na sport, uvažujeme často jedině tehdy, když se potřebujeme vejít do nějakého oblečení, které už nedopneme nebo ze kterého tak jaksi ‚přetékáme‘. Což nakonec obvykle vzdáme a radši si koupíme něco většího na sebe.

Ovšem zatímco je ta v úvodu citovaná písnička humorně laděná, důvod k legraci tu v tomto ohledu určitě není. Ne proto, že bychom potřebovali být národem šampionů, který by obsadil v globálním měřítku všechny vedoucí příčky a byl hojně zastoupen na stupních vítězů, ale proto, že tuto záležitost často přímo katastrofálně podceňujeme. A to určitě není dobře.
Mnozí z našinců pohybu neholdují, pro mnohé je sport cizí nebo dokonce odpudivé slovo. Nehýbeme se, protože ‚máme určitě lepší věci na práci‘. A pak na to zákonitě doplácíme. Protože naše tělesná schránka je k pohybu přizpůsobena, a nedostává-li se jí ho, strádá. Svaly ochabují, dech se krátí, obalujeme se tukem, huntujeme si klouby, ucpávají se nám tepny, trpíme cukrovkou… Prostě hrůza.
Ovšem odrazuje nás to od lenošení? Nikoliv. A to navzdory tomu, že jsou právě zmíněné i nezmíněné odvrácené stránky nedostatku pohybu každému dávno dobře známé.

Než sportovat, to radši použijeme jakoukoliv výmluvu, která nás právě napadne. Třeba že je ve městech málo sportovišť a na vesnici nejsou třeba vůbec žádná. Nebo že to náčiní stojí spoustu peněz, které nemáme. Nebo že nám vláda dnešními omezeními neumožňuje normálně se pohybovat, natož sportovat, že nás nutí sedět doma.
Prostě uděláme cokoliv, jen abychom mohli lenošit. A pak se divíme, když vidíme u doktora své zdravotní záznamy.

Možná i vy znáte tu Dědečkovu písničku: „Živýho mě nedostanou, nikdy více tepláky, volám s tváří ošlehanou hospodskými větráky.“ A když se nad tím zamyslíte, stejně jako já hravě zjistíte, že je na ní notný kus pravdy. Sice je poplatná době svého vzniku, kdy jsme ještě mohli neomezeně vysedávat po lokálech, kdy nám to nebylo zakázáno shůry, ale jinak je tuze pravdivá. Protože dostat někoho z nás ‚do tepláků‘, tedy přimět ho k nějaké sportovní aktivitě, není rozhodně nic snadného. A skoro by se dalo s trochou nadsázky říci, že o tom, že se dáme na sport, uvažujeme často jedině tehdy, když se potřebujeme vejít do nějakého oblečení, které už nedopneme nebo ze kterého tak jaksi ‚přetékáme‘. Což nakonec obvykle vzdáme a radši si koupíme něco většího na sebe.

Ovšem zatímco je ta v úvodu citovaná písnička humorně laděná, důvod k legraci tu v tomto ohledu určitě není. Ne proto, že bychom potřebovali být národem šampionů, který by obsadil v globálním měřítku všechny vedoucí příčky a byl hojně zastoupen na stupních vítězů, ale proto, že tuto záležitost často přímo katastrofálně podceňujeme. A to určitě není dobře.
Mnozí z našinců pohybu neholdují, pro mnohé je sport cizí nebo dokonce odpudivé slovo. Nehýbeme se, protože ‚máme určitě lepší věci na práci‘. A pak na to zákonitě doplácíme. Protože naše tělesná schránka je k pohybu přizpůsobena, a nedostává-li se jí ho, strádá. Svaly ochabují, dech se krátí, obalujeme se tukem, huntujeme si klouby, ucpávají se nám tepny, trpíme cukrovkou… Prostě hrůza.
Ovšem odrazuje nás to od lenošení? Nikoliv. A to navzdory tomu, že jsou právě zmíněné i nezmíněné odvrácené stránky nedostatku pohybu každému dávno dobře známé.

Než sportovat, to radši použijeme jakoukoliv výmluvu, která nás právě napadne. Třeba že je ve městech málo sportovišť a na vesnici nejsou třeba vůbec žádná. Nebo že to náčiní stojí spoustu peněz, které nemáme. Nebo že nám vláda dnešními omezeními neumožňuje normálně se pohybovat, natož sportovat, že nás nutí sedět doma.
Prostě uděláme cokoliv, jen abychom mohli lenošit. A pak se divíme, když vidíme u doktora své zdravotní záznamy.