Kdykoliv se odehrává nějaký ten velký šampionát v některém ze sportů, ve kterém jsme nebo aspoň potenciálně můžeme být úspěšní, stáváme se národem sportovců. Rázem se nemluví pomalu o ničem jiném, rázem všichni hodnotíme ‚naše‘ výkony, chválíme, jásáme nebo naopak radíme, co a jak by mělo být vylepšeno.
Prostě sportem žijeme. A to plus mínus do chvíle, než takový velký šampionát skončí. Jakmile se totiž za tímto udělá tečka, ještě chvíli ze setrvačnosti zůstáváme u tématu, jenže pak toto zapadne v prachu zapomnění. A co následuje? To nemusím snad ani říkat, to všichni víme.
Pak nastává zase všední každodenní život, v němž si musíme plnit své povinnosti, v němž si počínáme tak, jak je nám to milé. A jestli tu na něco zapomínáme, pak je to právě sport.
Ač totiž různým sportům fandíme, sami se těmto zase až tak často nevěnujeme. Spíše je ignorujeme. Protože sport zabírá čas, který nechceme nebo někdy ani nemůžeme obětovat, sport vyžaduje vynakládání úsilí, což nám není zrovna sympatické, po sportu nás obvykle i něco pobolívá či vysloveně bolí, a i to neseme velice nelibě.
A tak v mezidobí mezi olympiádami a mistrovstvími Evropy či světa většinou jenom lenošíme a téma sportu opomíjíme. Je přece tolik důležitějších nebo ‚důležitějších‘ věcí, které máme na starosti!
A tak není divu, že jsme se sice stali přeborníky, ale v něčem docela jiném než ve sportu. Pokud dokážeme něco vzpírat přímo mistrovsky, pak to nejsou činky, ale půllitry, pokud se oddáváme běhu, pak snad jedině na zastávku za ujíždějícím autobusem. A podíváme-li se na tělesné schránky mnohých z nás, vypadá to, že bychom mohli být přeborníky leda tak v zápase sumo.
Všichni u nás dobře víme, jak je sport důležitý, všichni víme, že ho určitě nelze ignorovat. Ale přesto ho ignorujeme. Až do chvíle, než začnou dávat v televizi nějaký přenos sportovního klání. U kterého se rozvalíme na kanapi.
