Každý z nás ví, že by se měl věnovat sportu. A ne-li přímo sportu, pak alespoň nějakému tomu rekreačnímu pohybu. Hýbat se je důležité, protože nás k tomu příroda uzpůsobila a ti, kdo pohyb ignorují, na tuto skutečnost doplácejí.
Ti z nás, kteří se nedostatečně hýbou, jimž je sport vyjma toho televizního cizí, naprosto logicky trpívají obezitou se všemi nemocemi, jež s touto souvisejí, ti, kteří se nepohybují, obvykle trpívají cukrovkou, zhuntovanými klouby a dalšími nepříjemnými až nebezpečnými neduhy. O estetické stránce už ani nemluvě.
Sice občas říkáme, že ‚pivo dělá hezká těla‘, případně tradujeme, že ‚jsem tlustej, protože nejsem línej se pořádně nažrat‘, nejednou si děláme z naší nemotornosti, nepohyblivosti, tloušťky a dalších nedostatků legraci, ale je tu důvod ke smíchu? Samozřejmě, že není.
Jenže přimět někoho z našinců ke sportu není ani trochu snadné. Sport je totiž činností, která vyžaduje čas, vytrvalost a vynakládání náležitého úsilí. A to ‚není pro nás‘. Přece se nenecháme někde honit, přece nebudeme marnit čas využíváním posilovacích strojů, jež nám často připomínají spíše středověké mučicí nástroje než něco, co by nám mělo v konečném důsledku prospět, přece nebudeme v teplácích nikomu v okolí pro smích.
A tak raději lenošíme. Někam zalezeme, a než bychom sportovali, to se na nějaký sport raději koukáme v televizi. A nejednou ani to ne.
Protože sledování fotbalu, hokeje nebo něčeho podobného na televizní obrazovce nepřináší ony nepříjemné pocity, jež sport amatérům v počátcích přináší. Daleko snáze se tu kibicuje a nehrozí, že by se snad někdo vyjadřoval ironicky o nás samotných.
Ale teď už mě prosím omluvte. Musím už jít sportovat. Mám totiž staženou jednu online hru, a když budu dost usilovně klikat, třeba v ní nakonec budu první v cíli. A pak poběžím vybílit ledničku. Víc nezvládnu, protože hospoda za rohem, v níž bych se díval na sportovní přenosy s kamarády, je dosud zavřená.
