I v naší společnosti, stejně jako v cizích krajích, můžeme najít bezdomovce, tedy lidi, kteří žijí takzvaně a nejednou nejen takzvaně na ulici. Takoví lidé nemívají svoji střechu nad hlavou a nocují, kde se jenom dá. Někdy se provizorně vyspí u objektu některé charitativní organizace, který ale musí hned za úsvitu zase opustit, někdy spí na nádražích, pod mosty, v opuštěných a zdevastovaných objektech a někdy také nebydlí vůbec a jsou vydáni napospas všemu, co takový život obnáší.
Určitě se mnou budete souhlasit v tom, že to není žádný slastný život. Ten, kdo je k němu odsouzen, bývá venku za každého počasí, i toho sebehoršího, ten někdy mrzne a někdy je spalován žhnoucím sluncem, ten je nejednou vystaven ohrožení a nemá ani kde pořádně ukrýt před nenechavci svůj majetek, má-li vůbec nějaký. A proto se lidé snaží ze všech sil, aby se do podobné pozice nedostali, a končí tak vesměs jenom ti, kdo jsou drogově či jinak závislí, kdo se nemají kde uchytit, nemají to v hlavách v pořádku nebo měli v životě nějakou jinou náramnou smůlu, jak dejme tomu nezvládnuté dluhy nebo rodinu, jež je vyštvala z domu.
Bezdomovcům není co závidět. A proto si všichni, kdo jsou toho schopni, shánějí jako jednu z prvních záležitostí ve svém životě nějaké bydlení. Aspoň něco skromného, třeba i nedokonalého, ale aspoň něco, kde se dá bydlet a žít. A je nasnadě, že u toho lidé obvykle nesetrvají a že usilují o to, aby bydleli co nejlépe. Někdo si tedy sežene podnájem, někdo si pronajme byt a někdo třeba i dům. A někdo si – má-li na to – svoji nemovitost k bydlení rovnou koupí.
A je známo, že právě koupě vlastního domu či bytu je tou nejideálnější volbou, tím nejlepším řešením. Protože jakmile žije někdo ve vlastním, má definitivně jistotu, že ho odsud nikdo jenom tak nevystěhuje. Takový člověk tu pak může strávit celý život. A je to daleko dokonalejší než život nějakého nebohého bezdomovce.
