Ale jsou ženy, které se líčit prostě nepřestaly, je to jejich životní styl, který jedou stále, ať musejí nosit roušky či respirátory. Cítí se v make-upu dobře a nevyměnily by ho ani za ochrannou masku v podobě respirátoru. Připadaly by si jako nahé. Měla jsem jednou možnost uvidět svou kolegyni z práce v její „nahotě“.
Do zaměstnání vplula vždy v perfektně vypracovaném make-upu s načechranými vlasy, boty jedině na podpatcích, kabelka samozřejmě ladila se vším, co jste na ní našli. Byla vždy usměvavá s pusou od ucha k uchu, protože moc dobře věděla, že jí to sluší a dávala to zřetelně najevo. Líčení prostě patřilo k ní jako nákup do košíku.
Jednoho dne jsem ale byla jako nejmladší z kolegyň vyslána do jejího bytu – v té době neexistovaly mobily a pevnou linku neměla, abych zjistila, co se děje, protože kolegyňka nedorazila do práce. A vedoucí měl starost, co s ní je.
Tak jsem vyběhla z pracoviště, po pár marných ulicích jsem trefila tu správnou, vyklusala do pátého poschodí a mačkám zvonek jako o závodech. Zanedlouho se za dveřmi ozval šramot a vykoukla nějaká cizí hlava a nevěřícně na mě zírala, co tam pohledávám v sedm hodin ráno (pracovali jsme od šesti hodin). Ona zírala na mě, já na ni s omluvou na rtech, že jsem se asi spletla, protože hledám paní Hájkovou jsem chtěla vzít kramle. Na to ta cizí paní promluvila, že jsem tam správně a podala úplně normální vysvětlení. Nebylo jí dobře a neměla po kom vzkázat do práce, že nepřijde.
Přiznávám, že jsem byla v šoku. Otevřela rozcuchaná a nenalíčená v sepraném županu a svítivou luxusní dámu byste v ní hledali marně. Jistě, nemoc člověku nepřidá, ale naprosto ji na výrazu ubralo to, že nebyla nalíčená. Já ji fakt nepoznala, a ještě dlouho jsem se za ten trapas styděla.
