Blog

Nejspíše jste zaregistrovali, že se právě nyní nacházíme v průběhu masopustního půstu a možná si kladete otázku, proč vůbec tato tradice vznikla a co vlastně máte vařit, abyste dodrželi hlavní myšlenku. Důvodem, proč lidé drželi masopustní půst nebyly žádné diety, protože naši prapředkové neměli zapotřebí hubnout, neznali fenomén diet a hubnutí jako my, ale žili v souladu se svým tělem a s přírodou. Tu vnímali – pro nás – až nadpřirozeně, přitom i my jsme tuto schopnost měli, ale zapomněli jsme ji. Nepotřebujeme vnímat jak a kdy vychází a zapadá slunce, neodvodíme si, co znamenají červánky, pozdní odlet ptáků do jižních krajin apod.

Oni všechno toto znali a uměli používat svůj instinkt právě proto, že žili na zdravém vzduchu a sluníčku a dennodenně pozorovali přírodu. Nehleděli do televizních obrazovek, ale do krajiny a ta jim byla rádkyní a vlídnou učitelkou.
A tak kdysi začali držet i masopustní půst, což byla očista nejen těla, ale i duše. Lidé v tuto dobu k sobě byli vlídnější, umírněnější, obrušovaly se dřívější neshody mezi sousedy. Hospodyně se vzdaly masa a vařili bezmasá jídla. Hlavní roli hrály hutné výživné horké polévky, kde musela „stát lžíce“, k tomu se přikusoval čerstvý chléb, který se pekl zpravidla v každé chaloupce a byl základní potravinou. Přišly na řadu jáhlové kaše a pohankové kaše, obilné placky, kdy se celozrnná mouka smíchala jen s vodou a opékaly se na rozžhavených plátech kamen. Jáhlová kaše se sladila například medem, ale maminky je polévaly i sladkou polevou, to, když namočily hrst usušených křížal, švestek anebo hrušek do vody, aby změkly a pak se vláčné použily do kaší. Anebo použily pracharandu, což jsou rozemleté sušené hrušky a tímto sladkým práškem posypaly kaše. Hospody se uměly otáčet v kuchyni a využít své domácí zásoby.

Domácnosti byly svým způsobem i samozásobiteli. Lidé měli vlastní dobytek, chovali domácí zvířata, pěstovali brambory, zeleninu, sázeli ovocné stromy. Takže doma vždy byly v zásobě vajíčka, mléko, maso a přílohy včetně bohaté zeleniny a pro děti ovoce, ze kterých se vyráběly domácí marmelády.

Nejspíše jste zaregistrovali, že se právě nyní nacházíme v průběhu masopustního půstu a možná si kladete otázku, proč vůbec tato tradice vznikla a co vlastně máte vařit, abyste dodrželi hlavní myšlenku. Důvodem, proč lidé drželi masopustní půst nebyly žádné diety, protože naši prapředkové neměli zapotřebí hubnout, neznali fenomén diet a hubnutí jako my, ale žili v souladu se svým tělem a s přírodou. Tu vnímali – pro nás – až nadpřirozeně, přitom i my jsme tuto schopnost měli, ale zapomněli jsme ji. Nepotřebujeme vnímat jak a kdy vychází a zapadá slunce, neodvodíme si, co znamenají červánky, pozdní odlet ptáků do jižních krajin apod.

Oni všechno toto znali a uměli používat svůj instinkt právě proto, že žili na zdravém vzduchu a sluníčku a dennodenně pozorovali přírodu. Nehleděli do televizních obrazovek, ale do krajiny a ta jim byla rádkyní a vlídnou učitelkou.
A tak kdysi začali držet i masopustní půst, což byla očista nejen těla, ale i duše. Lidé v tuto dobu k sobě byli vlídnější, umírněnější, obrušovaly se dřívější neshody mezi sousedy. Hospodyně se vzdaly masa a vařili bezmasá jídla. Hlavní roli hrály hutné výživné horké polévky, kde musela „stát lžíce“, k tomu se přikusoval čerstvý chléb, který se pekl zpravidla v každé chaloupce a byl základní potravinou. Přišly na řadu jáhlové kaše a pohankové kaše, obilné placky, kdy se celozrnná mouka smíchala jen s vodou a opékaly se na rozžhavených plátech kamen. Jáhlová kaše se sladila například medem, ale maminky je polévaly i sladkou polevou, to, když namočily hrst usušených křížal, švestek anebo hrušek do vody, aby změkly a pak se vláčné použily do kaší. Anebo použily pracharandu, což jsou rozemleté sušené hrušky a tímto sladkým práškem posypaly kaše. Hospody se uměly otáčet v kuchyni a využít své domácí zásoby.

Domácnosti byly svým způsobem i samozásobiteli. Lidé měli vlastní dobytek, chovali domácí zvířata, pěstovali brambory, zeleninu, sázeli ovocné stromy. Takže doma vždy byly v zásobě vajíčka, mléko, maso a přílohy včetně bohaté zeleniny a pro děti ovoce, ze kterých se vyráběly domácí marmelády.

Nejspíše jste zaregistrovali, že se právě nyní nacházíme v průběhu masopustního půstu a možná si kladete otázku, proč vůbec tato tradice vznikla a co vlastně máte vařit, abyste dodrželi hlavní myšlenku. Důvodem, proč lidé drželi masopustní půst nebyly žádné diety, protože naši prapředkové neměli zapotřebí hubnout, neznali fenomén diet a hubnutí jako my, ale žili v souladu se svým tělem a s přírodou. Tu vnímali – pro nás – až nadpřirozeně, přitom i my jsme tuto schopnost měli, ale zapomněli jsme ji. Nepotřebujeme vnímat jak a kdy vychází a zapadá slunce, neodvodíme si, co znamenají červánky, pozdní odlet ptáků do jižních krajin apod.

Oni všechno toto znali a uměli používat svůj instinkt právě proto, že žili na zdravém vzduchu a sluníčku a dennodenně pozorovali přírodu. Nehleděli do televizních obrazovek, ale do krajiny a ta jim byla rádkyní a vlídnou učitelkou.
A tak kdysi začali držet i masopustní půst, což byla očista nejen těla, ale i duše. Lidé v tuto dobu k sobě byli vlídnější, umírněnější, obrušovaly se dřívější neshody mezi sousedy. Hospodyně se vzdaly masa a vařili bezmasá jídla. Hlavní roli hrály hutné výživné horké polévky, kde musela „stát lžíce“, k tomu se přikusoval čerstvý chléb, který se pekl zpravidla v každé chaloupce a byl základní potravinou. Přišly na řadu jáhlové kaše a pohankové kaše, obilné placky, kdy se celozrnná mouka smíchala jen s vodou a opékaly se na rozžhavených plátech kamen. Jáhlová kaše se sladila například medem, ale maminky je polévaly i sladkou polevou, to, když namočily hrst usušených křížal, švestek anebo hrušek do vody, aby změkly a pak se vláčné použily do kaší. Anebo použily pracharandu, což jsou rozemleté sušené hrušky a tímto sladkým práškem posypaly kaše. Hospody se uměly otáčet v kuchyni a využít své domácí zásoby.

Domácnosti byly svým způsobem i samozásobiteli. Lidé měli vlastní dobytek, chovali domácí zvířata, pěstovali brambory, zeleninu, sázeli ovocné stromy. Takže doma vždy byly v zásobě vajíčka, mléko, maso a přílohy včetně bohaté zeleniny a pro děti ovoce, ze kterých se vyráběly domácí marmelády.

Nejspíše jste zaregistrovali, že se právě nyní nacházíme v průběhu masopustního půstu a možná si kladete otázku, proč vůbec tato tradice vznikla a co vlastně máte vařit, abyste dodrželi hlavní myšlenku. Důvodem, proč lidé drželi masopustní půst nebyly žádné diety, protože naši prapředkové neměli zapotřebí hubnout, neznali fenomén diet a hubnutí jako my, ale žili v souladu se svým tělem a s přírodou. Tu vnímali – pro nás – až nadpřirozeně, přitom i my jsme tuto schopnost měli, ale zapomněli jsme ji. Nepotřebujeme vnímat jak a kdy vychází a zapadá slunce, neodvodíme si, co znamenají červánky, pozdní odlet ptáků do jižních krajin apod.

Oni všechno toto znali a uměli používat svůj instinkt právě proto, že žili na zdravém vzduchu a sluníčku a dennodenně pozorovali přírodu. Nehleděli do televizních obrazovek, ale do krajiny a ta jim byla rádkyní a vlídnou učitelkou.
A tak kdysi začali držet i masopustní půst, což byla očista nejen těla, ale i duše. Lidé v tuto dobu k sobě byli vlídnější, umírněnější, obrušovaly se dřívější neshody mezi sousedy. Hospodyně se vzdaly masa a vařili bezmasá jídla. Hlavní roli hrály hutné výživné horké polévky, kde musela „stát lžíce“, k tomu se přikusoval čerstvý chléb, který se pekl zpravidla v každé chaloupce a byl základní potravinou. Přišly na řadu jáhlové kaše a pohankové kaše, obilné placky, kdy se celozrnná mouka smíchala jen s vodou a opékaly se na rozžhavených plátech kamen. Jáhlová kaše se sladila například medem, ale maminky je polévaly i sladkou polevou, to, když namočily hrst usušených křížal, švestek anebo hrušek do vody, aby změkly a pak se vláčné použily do kaší. Anebo použily pracharandu, což jsou rozemleté sušené hrušky a tímto sladkým práškem posypaly kaše. Hospody se uměly otáčet v kuchyni a využít své domácí zásoby.

Domácnosti byly svým způsobem i samozásobiteli. Lidé měli vlastní dobytek, chovali domácí zvířata, pěstovali brambory, zeleninu, sázeli ovocné stromy. Takže doma vždy byly v zásobě vajíčka, mléko, maso a přílohy včetně bohaté zeleniny a pro děti ovoce, ze kterých se vyráběly domácí marmelády.

Milé ženy, nezaměňujte si partnera s vaší kamarádkou, která vás má přečtenou. Pro muže jste leckdy léty neprobádaný pětidílný román. Ženské a mužské myšlení je naprosto rozdílné. Ano, najdou se i empatičtí muži, kteří do ženy vidí anebo muži, kteří strávili v manželském životě po boku své drahé polovičky přes půl století života. Ti pak už znají automatické odpovědi, co se bude dít pravidelně po sobotním obědě a kam spolu půjdou po nedělním obědě. Jeden druhému automaticky připraví snídani, papuče, vystřídají se beze slov v koupelně při ranní hygieně. Zde už čas navál jakousi automatiku, která se společně prožitými léty u nich usídlila.

Muž už dopředu ví, co mu manželka odpoví na jeho každodenní otázku a žijí si svým spokojeným životem, dokud neudeří nějaké nepříjemné překvapení nebo nemoc. To je jiná.
Ale v manželství, které nedávno začalo a pokračuje třeba už pár let nebo i nějakou desítku let, zpravidla manželé bojují, aniž by si to uvědomovali, o své prvenství, na které byli zvyklí jako singl. To jsou ony známé průpovídky – vždyť jsem to říkala (ona), včera jsem ti to opakoval (on). Nejsou schopni přijmout, že druhý partner má jiný názor anebo že sice má stejný názor jako on (ona), ale tím, že použije jiná slova, dotyčnému nedochází, že vlastně souhlasí, protože trvá na svém pojetí.

Milí rozhádaní manželé, až pochopíte, že manželský vztah je o harmonii, pochopení a porozumění toho druhého, empatii a mít rád, všechny hádky ustoupí do pozadí. Není přece potřeba mít vždycky a za každou cenu pravdu, protože PRAVDA NEEXISTUJE.
Kostka je červená = podíváte se na ni a zkontrolujete, že je červená. PRAVDA!
Kostka je červená a puntíkatá = podíváte se na ni a zkontrolujete, že je červená a puntíkatá. PRAVDA!
A teď se dohadujte, zda je jen červená nebo červená a puntíkatá. Každý máte pravdu, a tak to je v životě i s ostatními „pravdami“ ….

Milé ženy, nezaměňujte si partnera s vaší kamarádkou, která vás má přečtenou. Pro muže jste leckdy léty neprobádaný pětidílný román. Ženské a mužské myšlení je naprosto rozdílné. Ano, najdou se i empatičtí muži, kteří do ženy vidí anebo muži, kteří strávili v manželském životě po boku své drahé polovičky přes půl století života. Ti pak už znají automatické odpovědi, co se bude dít pravidelně po sobotním obědě a kam spolu půjdou po nedělním obědě. Jeden druhému automaticky připraví snídani, papuče, vystřídají se beze slov v koupelně při ranní hygieně. Zde už čas navál jakousi automatiku, která se společně prožitými léty u nich usídlila.

Muž už dopředu ví, co mu manželka odpoví na jeho každodenní otázku a žijí si svým spokojeným životem, dokud neudeří nějaké nepříjemné překvapení nebo nemoc. To je jiná.
Ale v manželství, které nedávno začalo a pokračuje třeba už pár let nebo i nějakou desítku let, zpravidla manželé bojují, aniž by si to uvědomovali, o své prvenství, na které byli zvyklí jako singl. To jsou ony známé průpovídky – vždyť jsem to říkala (ona), včera jsem ti to opakoval (on). Nejsou schopni přijmout, že druhý partner má jiný názor anebo že sice má stejný názor jako on (ona), ale tím, že použije jiná slova, dotyčnému nedochází, že vlastně souhlasí, protože trvá na svém pojetí.

Milí rozhádaní manželé, až pochopíte, že manželský vztah je o harmonii, pochopení a porozumění toho druhého, empatii a mít rád, všechny hádky ustoupí do pozadí. Není přece potřeba mít vždycky a za každou cenu pravdu, protože PRAVDA NEEXISTUJE.
Kostka je červená = podíváte se na ni a zkontrolujete, že je červená. PRAVDA!
Kostka je červená a puntíkatá = podíváte se na ni a zkontrolujete, že je červená a puntíkatá. PRAVDA!
A teď se dohadujte, zda je jen červená nebo červená a puntíkatá. Každý máte pravdu, a tak to je v životě i s ostatními „pravdami“ ….

Milé ženy, nezaměňujte si partnera s vaší kamarádkou, která vás má přečtenou. Pro muže jste leckdy léty neprobádaný pětidílný román. Ženské a mužské myšlení je naprosto rozdílné. Ano, najdou se i empatičtí muži, kteří do ženy vidí anebo muži, kteří strávili v manželském životě po boku své drahé polovičky přes půl století života. Ti pak už znají automatické odpovědi, co se bude dít pravidelně po sobotním obědě a kam spolu půjdou po nedělním obědě. Jeden druhému automaticky připraví snídani, papuče, vystřídají se beze slov v koupelně při ranní hygieně. Zde už čas navál jakousi automatiku, která se společně prožitými léty u nich usídlila.

Muž už dopředu ví, co mu manželka odpoví na jeho každodenní otázku a žijí si svým spokojeným životem, dokud neudeří nějaké nepříjemné překvapení nebo nemoc. To je jiná.
Ale v manželství, které nedávno začalo a pokračuje třeba už pár let nebo i nějakou desítku let, zpravidla manželé bojují, aniž by si to uvědomovali, o své prvenství, na které byli zvyklí jako singl. To jsou ony známé průpovídky – vždyť jsem to říkala (ona), včera jsem ti to opakoval (on). Nejsou schopni přijmout, že druhý partner má jiný názor anebo že sice má stejný názor jako on (ona), ale tím, že použije jiná slova, dotyčnému nedochází, že vlastně souhlasí, protože trvá na svém pojetí.

Milí rozhádaní manželé, až pochopíte, že manželský vztah je o harmonii, pochopení a porozumění toho druhého, empatii a mít rád, všechny hádky ustoupí do pozadí. Není přece potřeba mít vždycky a za každou cenu pravdu, protože PRAVDA NEEXISTUJE.
Kostka je červená = podíváte se na ni a zkontrolujete, že je červená. PRAVDA!
Kostka je červená a puntíkatá = podíváte se na ni a zkontrolujete, že je červená a puntíkatá. PRAVDA!
A teď se dohadujte, zda je jen červená nebo červená a puntíkatá. Každý máte pravdu, a tak to je v životě i s ostatními „pravdami“ ….

Milé ženy, nezaměňujte si partnera s vaší kamarádkou, která vás má přečtenou. Pro muže jste leckdy léty neprobádaný pětidílný román. Ženské a mužské myšlení je naprosto rozdílné. Ano, najdou se i empatičtí muži, kteří do ženy vidí anebo muži, kteří strávili v manželském životě po boku své drahé polovičky přes půl století života. Ti pak už znají automatické odpovědi, co se bude dít pravidelně po sobotním obědě a kam spolu půjdou po nedělním obědě. Jeden druhému automaticky připraví snídani, papuče, vystřídají se beze slov v koupelně při ranní hygieně. Zde už čas navál jakousi automatiku, která se společně prožitými léty u nich usídlila.

Muž už dopředu ví, co mu manželka odpoví na jeho každodenní otázku a žijí si svým spokojeným životem, dokud neudeří nějaké nepříjemné překvapení nebo nemoc. To je jiná.
Ale v manželství, které nedávno začalo a pokračuje třeba už pár let nebo i nějakou desítku let, zpravidla manželé bojují, aniž by si to uvědomovali, o své prvenství, na které byli zvyklí jako singl. To jsou ony známé průpovídky – vždyť jsem to říkala (ona), včera jsem ti to opakoval (on). Nejsou schopni přijmout, že druhý partner má jiný názor anebo že sice má stejný názor jako on (ona), ale tím, že použije jiná slova, dotyčnému nedochází, že vlastně souhlasí, protože trvá na svém pojetí.

Milí rozhádaní manželé, až pochopíte, že manželský vztah je o harmonii, pochopení a porozumění toho druhého, empatii a mít rád, všechny hádky ustoupí do pozadí. Není přece potřeba mít vždycky a za každou cenu pravdu, protože PRAVDA NEEXISTUJE.
Kostka je červená = podíváte se na ni a zkontrolujete, že je červená. PRAVDA!
Kostka je červená a puntíkatá = podíváte se na ni a zkontrolujete, že je červená a puntíkatá. PRAVDA!
A teď se dohadujte, zda je jen červená nebo červená a puntíkatá. Každý máte pravdu, a tak to je v životě i s ostatními „pravdami“ ….

Také jsem si tu otázku neustále pokládala, když jsem zkoušela už od mládí všelijaké diety. Pak se můj rozum naštěstí ustálil a žila jsem svůj spokojený život. Ale byl tak spokojený, že jsem nenápadně každý rok přibrala jedno kilíčko. Tak jsem se začala více hýbat. Dokud mi to zdraví dovolovalo, jakž takž to šlo, kila jsem držela na uzdě, ale pravidelně jsem třikrát týdně cvičila a o víkendech jezdila dálky na kole. Naštěstí mám pohyb ráda a vždy mi dělal dobře. Jenže jak jdou léta, o cvičení na trampolínkách se mi už mohlo jen zdát, zumbu jsem neudýchala, o kruhovém tréninku ani nemluvě. Tak jsem přešla ke klidnějším sportům, ale tím, jak jsem ubírala postupně cvičení a jezdila méně a méně na kole, kilíčka opět začala stoupat výše.

O dietě jsem ani nepřemýšlela, protože se ráda najím a nechci hladovět. Jenže po čtyřicítce jsem se začala hrozit z postupně rostoucí pneumatiky okolo pasu, kterou jsem nikdy předtím neměla! Kde se vzala? Tu se vzala! Nemůžu čekat, že budu stále štíhlá, když jím pořád stejně, neodepřu si sklenku dobrého vína na závěr dne, ke kávě nezbytný zákusek a pohybu už také tolik nemám. Když jsem konečně vyhodnotila, co a jak jím, zhrozila jsem se. Nemám ráda sledování počtu kalorií, kalorické tabulky, vážení jídel atd. Tak jsem hledala jinou cestu.

Tím, jak jsem zjistila, že přijímám nadbytek sacharidů, jsem poznenáhla došla k tomu, že tudy cesta nevede a budu potřebovat rady odborníka. Tak jsem se vrhla na tolik proklamovanou proteinovou dietu. Nejsem klasický dietář, ale protože jsem se už nechtěla zadýchávat při cestě do kopce a říkala jsem si, že do důchodu ještě daleko, tak se sebou musím něco udělat.
A podařilo se! Šla jsem do sebe. Co mně pomohlo, je motivace – tu jsem měla a rozhodnutí – to přišlo vzápětí. Po týdnu mínus dvě kila, žádný pocit hladu, naopak jsem začala více jíst zeleninu a dostávala jsem i veselejší náladu. Přestala jsem se denně vážit! Na váhu stoupám jen 1x týdně spolu s měřením obvodu pasu, boků, stehen. A centimetry vesele ubývají.

Také jsem si tu otázku neustále pokládala, když jsem zkoušela už od mládí všelijaké diety. Pak se můj rozum naštěstí ustálil a žila jsem svůj spokojený život. Ale byl tak spokojený, že jsem nenápadně každý rok přibrala jedno kilíčko. Tak jsem se začala více hýbat. Dokud mi to zdraví dovolovalo, jakž takž to šlo, kila jsem držela na uzdě, ale pravidelně jsem třikrát týdně cvičila a o víkendech jezdila dálky na kole. Naštěstí mám pohyb ráda a vždy mi dělal dobře. Jenže jak jdou léta, o cvičení na trampolínkách se mi už mohlo jen zdát, zumbu jsem neudýchala, o kruhovém tréninku ani nemluvě. Tak jsem přešla ke klidnějším sportům, ale tím, jak jsem ubírala postupně cvičení a jezdila méně a méně na kole, kilíčka opět začala stoupat výše.

O dietě jsem ani nepřemýšlela, protože se ráda najím a nechci hladovět. Jenže po čtyřicítce jsem se začala hrozit z postupně rostoucí pneumatiky okolo pasu, kterou jsem nikdy předtím neměla! Kde se vzala? Tu se vzala! Nemůžu čekat, že budu stále štíhlá, když jím pořád stejně, neodepřu si sklenku dobrého vína na závěr dne, ke kávě nezbytný zákusek a pohybu už také tolik nemám. Když jsem konečně vyhodnotila, co a jak jím, zhrozila jsem se. Nemám ráda sledování počtu kalorií, kalorické tabulky, vážení jídel atd. Tak jsem hledala jinou cestu.

Tím, jak jsem zjistila, že přijímám nadbytek sacharidů, jsem poznenáhla došla k tomu, že tudy cesta nevede a budu potřebovat rady odborníka. Tak jsem se vrhla na tolik proklamovanou proteinovou dietu. Nejsem klasický dietář, ale protože jsem se už nechtěla zadýchávat při cestě do kopce a říkala jsem si, že do důchodu ještě daleko, tak se sebou musím něco udělat.
A podařilo se! Šla jsem do sebe. Co mně pomohlo, je motivace – tu jsem měla a rozhodnutí – to přišlo vzápětí. Po týdnu mínus dvě kila, žádný pocit hladu, naopak jsem začala více jíst zeleninu a dostávala jsem i veselejší náladu. Přestala jsem se denně vážit! Na váhu stoupám jen 1x týdně spolu s měřením obvodu pasu, boků, stehen. A centimetry vesele ubývají.