Také jsem si tu otázku neustále pokládala, když jsem zkoušela už od mládí všelijaké diety. Pak se můj rozum naštěstí ustálil a žila jsem svůj spokojený život. Ale byl tak spokojený, že jsem nenápadně každý rok přibrala jedno kilíčko. Tak jsem se začala více hýbat. Dokud mi to zdraví dovolovalo, jakž takž to šlo, kila jsem držela na uzdě, ale pravidelně jsem třikrát týdně cvičila a o víkendech jezdila dálky na kole. Naštěstí mám pohyb ráda a vždy mi dělal dobře. Jenže jak jdou léta, o cvičení na trampolínkách se mi už mohlo jen zdát, zumbu jsem neudýchala, o kruhovém tréninku ani nemluvě. Tak jsem přešla ke klidnějším sportům, ale tím, jak jsem ubírala postupně cvičení a jezdila méně a méně na kole, kilíčka opět začala stoupat výše.
O dietě jsem ani nepřemýšlela, protože se ráda najím a nechci hladovět. Jenže po čtyřicítce jsem se začala hrozit z postupně rostoucí pneumatiky okolo pasu, kterou jsem nikdy předtím neměla! Kde se vzala? Tu se vzala! Nemůžu čekat, že budu stále štíhlá, když jím pořád stejně, neodepřu si sklenku dobrého vína na závěr dne, ke kávě nezbytný zákusek a pohybu už také tolik nemám. Když jsem konečně vyhodnotila, co a jak jím, zhrozila jsem se. Nemám ráda sledování počtu kalorií, kalorické tabulky, vážení jídel atd. Tak jsem hledala jinou cestu.
Tím, jak jsem zjistila, že přijímám nadbytek sacharidů, jsem poznenáhla došla k tomu, že tudy cesta nevede a budu potřebovat rady odborníka. Tak jsem se vrhla na tolik proklamovanou proteinovou dietu. Nejsem klasický dietář, ale protože jsem se už nechtěla zadýchávat při cestě do kopce a říkala jsem si, že do důchodu ještě daleko, tak se sebou musím něco udělat.
A podařilo se! Šla jsem do sebe. Co mně pomohlo, je motivace – tu jsem měla a rozhodnutí – to přišlo vzápětí. Po týdnu mínus dvě kila, žádný pocit hladu, naopak jsem začala více jíst zeleninu a dostávala jsem i veselejší náladu. Přestala jsem se denně vážit! Na váhu stoupám jen 1x týdně spolu s měřením obvodu pasu, boků, stehen. A centimetry vesele ubývají.
