Pro normální lidi žijící v civilizované společnosti je typické mimo jiné i to, že tito někde bydlí. Někdo takový má dům nebo aspoň byt, a to někdy vlastní a někdy jenom pronajatý. A když už je nejhůř, má takový člověk aspoň nějaký ten pokoj nebo ve skutečně krajním případě žije na ubytovně. Ale nikdo normální tu nežije pod širým nebem.
Nepochybně pak tu platí to, že když už má člověk někde bydlet, upřednostňuje vlastní nemovitost před tou pronajatou. Bydlení ve vlastním má totiž nejednu přednost, která přichází každému z nás vhod. Když tak má někdo svůj vlastní příbytek, ví třeba to, že tu zbytečně nepřeplácí. Platí za služby, které tu využívá, ovšem ani korunu nemusí dávat nějakému pronajímateli navrch za to, že ho tu dotyčný vůbec nechá bydlet.
Další předností, kterou si tu můžeme zmínit, je třeba to, že z vlastní nemovitosti nemůže nikdo nikoho jen tak vystěhovat, že tu člověk může strávit klidně i celý svůj život, chce-li. Také si tu takový vlastník může ledacos bez omezení přizpůsobit k obrazu svému, může tu provádět i úpravy, jež by mu v pronajaté nemovitosti její vlastník provádět nedovolil. A je logické, že patří-li někomu takový byt či dům, může s ním tento svobodně nakládat, může ho kdykoliv i prodat, i zastavit, i darovat, a po smrti se tento stává dědictvím, které zůstane v rodině a poskytne tytéž přednosti i dědicům.
Takže si lidé domy a byty kupují, nebo aspoň pronajímají. Aby měli své bydlení, které už se ve vyspělé společnosti považuje za něco samozřejmého. Protože bydlení nabízí pohodlný a bezpečný život, jaký lidé na ulici postrádají, a také poskytuje stálou adresu, jež je nezbytností třeba při jednáních s úřady, při shánění zaměstnání a podobně.
A jedinou stinnou stránkou, kterou takové bydlení má, je skutečnost, že nejsou ani nemovitosti, ani jejich pronájmy zrovna levnou záležitostí. A to, že člověk někde bydlí, tak lze nejednou považovat za terno.
