Blog

Prototyp správného muže – stojí pevně na nohou, všechno ustojí, nikdy se nehroutí a nepláče, protože to je přece CHLAP, a to chlapi nedělají! Už od dětství, jen co začnou brát rozum, malým chlapečkům maminky vtloukají do hlavinek, že to nic není, kluk nebrečí. Chlapeček přeletí přes tříkolku, odře si kolena, lekne se a pocítí bolest. Je normální, že začne brečet. Ale maminka, která si myslí, že pečuje o blaho svého dítěte, ještě přitvrdí: „To by byla pěkná ostuda, podívej, jak na tebe ostatní koukají a nebreč! To nic není!“ A chlapeček, protože má rád svoji maminku, si to zapamatuje a už nikdy nebrečí. Matka nevědomky zaseje semínko, které věkem postupně roste, až vyroste v chlapa, který nikdy nepláče. A v dospělosti to může být problém. Muži se nenaučili plakat, stydí se za pláč. Když by nechali slzy vstoupit do očí, měli by pocit, že selhali. Někde v koutku duše stále vidí maminčin vztyčený prst – ne, ne, ne, to se nedělá.

Přitom pláč je osvobozující, vyplaví hormony smutku, neštěstí, člověk si pláčem uleví. O tom by ženy mohly psát historické romány na pokračování – jak se jim nakrásně brekem uleví, a ještě když si o svém problému mohou promluvit s nejlepší kamarádkou! Rázem jsou všechny trable pryč.
Muži, které běžně potkáváme, nejsou modelové vystřižení z Playboe, nemetají blesky z očí, kterým by nepřátelům prokláli hruď na potkání, ani nejsou jako James Bond, který krásné ženy sbírá na lusknutí prstů, aby je překvapoval svými nenapodobitelnými kousky.

Muž je člověk z masa a kostí, má své touhy, trable, starosti a radosti. Jen je leckdy neumí dávat najevo. Vyrostl v rodině, kde se city neprojevovaly. Proto jste tu vy, milé ženy, abyste svého miláčka chápala a netlačila na pilu. Váš partner totiž touží po pochopení, ale ani za nic na světě by to nepřiznal. Budujte váš vztah v klidu, s láskou a vzájemným porozuměním.

Prototyp správného muže – stojí pevně na nohou, všechno ustojí, nikdy se nehroutí a nepláče, protože to je přece CHLAP, a to chlapi nedělají! Už od dětství, jen co začnou brát rozum, malým chlapečkům maminky vtloukají do hlavinek, že to nic není, kluk nebrečí. Chlapeček přeletí přes tříkolku, odře si kolena, lekne se a pocítí bolest. Je normální, že začne brečet. Ale maminka, která si myslí, že pečuje o blaho svého dítěte, ještě přitvrdí: „To by byla pěkná ostuda, podívej, jak na tebe ostatní koukají a nebreč! To nic není!“ A chlapeček, protože má rád svoji maminku, si to zapamatuje a už nikdy nebrečí. Matka nevědomky zaseje semínko, které věkem postupně roste, až vyroste v chlapa, který nikdy nepláče. A v dospělosti to může být problém. Muži se nenaučili plakat, stydí se za pláč. Když by nechali slzy vstoupit do očí, měli by pocit, že selhali. Někde v koutku duše stále vidí maminčin vztyčený prst – ne, ne, ne, to se nedělá.

Přitom pláč je osvobozující, vyplaví hormony smutku, neštěstí, člověk si pláčem uleví. O tom by ženy mohly psát historické romány na pokračování – jak se jim nakrásně brekem uleví, a ještě když si o svém problému mohou promluvit s nejlepší kamarádkou! Rázem jsou všechny trable pryč.
Muži, které běžně potkáváme, nejsou modelové vystřižení z Playboe, nemetají blesky z očí, kterým by nepřátelům prokláli hruď na potkání, ani nejsou jako James Bond, který krásné ženy sbírá na lusknutí prstů, aby je překvapoval svými nenapodobitelnými kousky.

Muž je člověk z masa a kostí, má své touhy, trable, starosti a radosti. Jen je leckdy neumí dávat najevo. Vyrostl v rodině, kde se city neprojevovaly. Proto jste tu vy, milé ženy, abyste svého miláčka chápala a netlačila na pilu. Váš partner totiž touží po pochopení, ale ani za nic na světě by to nepřiznal. Budujte váš vztah v klidu, s láskou a vzájemným porozuměním.

Prototyp správného muže – stojí pevně na nohou, všechno ustojí, nikdy se nehroutí a nepláče, protože to je přece CHLAP, a to chlapi nedělají! Už od dětství, jen co začnou brát rozum, malým chlapečkům maminky vtloukají do hlavinek, že to nic není, kluk nebrečí. Chlapeček přeletí přes tříkolku, odře si kolena, lekne se a pocítí bolest. Je normální, že začne brečet. Ale maminka, která si myslí, že pečuje o blaho svého dítěte, ještě přitvrdí: „To by byla pěkná ostuda, podívej, jak na tebe ostatní koukají a nebreč! To nic není!“ A chlapeček, protože má rád svoji maminku, si to zapamatuje a už nikdy nebrečí. Matka nevědomky zaseje semínko, které věkem postupně roste, až vyroste v chlapa, který nikdy nepláče. A v dospělosti to může být problém. Muži se nenaučili plakat, stydí se za pláč. Když by nechali slzy vstoupit do očí, měli by pocit, že selhali. Někde v koutku duše stále vidí maminčin vztyčený prst – ne, ne, ne, to se nedělá.

Přitom pláč je osvobozující, vyplaví hormony smutku, neštěstí, člověk si pláčem uleví. O tom by ženy mohly psát historické romány na pokračování – jak se jim nakrásně brekem uleví, a ještě když si o svém problému mohou promluvit s nejlepší kamarádkou! Rázem jsou všechny trable pryč.
Muži, které běžně potkáváme, nejsou modelové vystřižení z Playboe, nemetají blesky z očí, kterým by nepřátelům prokláli hruď na potkání, ani nejsou jako James Bond, který krásné ženy sbírá na lusknutí prstů, aby je překvapoval svými nenapodobitelnými kousky.

Muž je člověk z masa a kostí, má své touhy, trable, starosti a radosti. Jen je leckdy neumí dávat najevo. Vyrostl v rodině, kde se city neprojevovaly. Proto jste tu vy, milé ženy, abyste svého miláčka chápala a netlačila na pilu. Váš partner totiž touží po pochopení, ale ani za nic na světě by to nepřiznal. Budujte váš vztah v klidu, s láskou a vzájemným porozuměním.

Prototyp správného muže – stojí pevně na nohou, všechno ustojí, nikdy se nehroutí a nepláče, protože to je přece CHLAP, a to chlapi nedělají! Už od dětství, jen co začnou brát rozum, malým chlapečkům maminky vtloukají do hlavinek, že to nic není, kluk nebrečí. Chlapeček přeletí přes tříkolku, odře si kolena, lekne se a pocítí bolest. Je normální, že začne brečet. Ale maminka, která si myslí, že pečuje o blaho svého dítěte, ještě přitvrdí: „To by byla pěkná ostuda, podívej, jak na tebe ostatní koukají a nebreč! To nic není!“ A chlapeček, protože má rád svoji maminku, si to zapamatuje a už nikdy nebrečí. Matka nevědomky zaseje semínko, které věkem postupně roste, až vyroste v chlapa, který nikdy nepláče. A v dospělosti to může být problém. Muži se nenaučili plakat, stydí se za pláč. Když by nechali slzy vstoupit do očí, měli by pocit, že selhali. Někde v koutku duše stále vidí maminčin vztyčený prst – ne, ne, ne, to se nedělá.

Přitom pláč je osvobozující, vyplaví hormony smutku, neštěstí, člověk si pláčem uleví. O tom by ženy mohly psát historické romány na pokračování – jak se jim nakrásně brekem uleví, a ještě když si o svém problému mohou promluvit s nejlepší kamarádkou! Rázem jsou všechny trable pryč.
Muži, které běžně potkáváme, nejsou modelové vystřižení z Playboe, nemetají blesky z očí, kterým by nepřátelům prokláli hruď na potkání, ani nejsou jako James Bond, který krásné ženy sbírá na lusknutí prstů, aby je překvapoval svými nenapodobitelnými kousky.

Muž je člověk z masa a kostí, má své touhy, trable, starosti a radosti. Jen je leckdy neumí dávat najevo. Vyrostl v rodině, kde se city neprojevovaly. Proto jste tu vy, milé ženy, abyste svého miláčka chápala a netlačila na pilu. Váš partner totiž touží po pochopení, ale ani za nic na světě by to nepřiznal. Budujte váš vztah v klidu, s láskou a vzájemným porozuměním.

Mít kamarádku, která vás vyslechne a podpoří, je skutečně výhra v životě. Každý nemá to štěstí anebo se ani neumí druhému otevřít a žije svůj život sám. Sice chodí do zaměstnání, má kolegy a kolegyně, se kterými „vychází“, ale netouží se s nimi stýkat mimo pracovní čas. Ani nehledá kamarády na popovídání, protože je mu samotnému dobře. To tvrdí, protože nepoznal, co znamená vzájemné sdílení a povídání. Potřebu vzájemného sdílení mají hlavně ženy a když se sejdou přítelkyně, obzvlášť po delším čase, přihlížející muž nechápe.

Podobná příhoda se nám stala. Seděli jsme s manželem v cukrárně na terase a užívali slunečních paprsků a pohodičky. Vedle nás byl obsazený stoleček s pěti „odrostlými“ kamarádkami a z jejich hovoru bylo patrno, že se sešly po pár letech. Vyprávění nebralo konce, vzájemně se překřikovaly, skákaly si do řeči, každá chtěla druhým sdělit to nejdůležitější ze svého života. Hovor podpořený pár sklenkami bílého vína byl snad za každou druhou větou zakončovaný výbuchy smíchu. Holky byly bezprostřední a bylo jim fuk, že se pán naproti kaboní. Narušily mu jeho klid. Možná někoho napadne, že byly neohleduplné. Stejně jako mého partnera. Pro něho byly příliš hlasité, a to se do společnosti nehodí.

Já se jen shovívavě usmívala, protože jsem v myšlenkách zaplula do NAŠEHO sněmu. Míváme se spolužačkami ze střední školy asi 3x do roka společná víkendová setkání a odehrávají se podobným stylem. Smích, bezprostřední radost ze setkání, vzájemně si sdělujeme všechno, co nás napadne, nezúčastněný člověk by řekl, že ty ženský plácají páté přes deváté. Ať! Nám je spolu dobře a jsme šťastné, že se máme. Po letech setkávání naše srazy gradují. Dříve jsme řešily výchovu malých dětí, poté problémy v jejich dospívání, až jsme se přenesly k vnoučatům.  Máme toho na povídání hodně a hodně. Jsem vděčná, že jsme se před léty spřátelily a naše přátelství trvá desítky let. Naše babské slety bych nevyměnila ani za nic na světě!

PS Když jsme odcházeli s manželem z cukrárny, jemu se ulevilo. Já jsem k děvčatům přiběhla a popřála jim, ať si setkání užijí. Šibalsky na mě mrkly. Byly boží!

Mít kamarádku, která vás vyslechne a podpoří, je skutečně výhra v životě. Každý nemá to štěstí anebo se ani neumí druhému otevřít a žije svůj život sám. Sice chodí do zaměstnání, má kolegy a kolegyně, se kterými „vychází“, ale netouží se s nimi stýkat mimo pracovní čas. Ani nehledá kamarády na popovídání, protože je mu samotnému dobře. To tvrdí, protože nepoznal, co znamená vzájemné sdílení a povídání. Potřebu vzájemného sdílení mají hlavně ženy a když se sejdou přítelkyně, obzvlášť po delším čase, přihlížející muž nechápe.

Podobná příhoda se nám stala. Seděli jsme s manželem v cukrárně na terase a užívali slunečních paprsků a pohodičky. Vedle nás byl obsazený stoleček s pěti „odrostlými“ kamarádkami a z jejich hovoru bylo patrno, že se sešly po pár letech. Vyprávění nebralo konce, vzájemně se překřikovaly, skákaly si do řeči, každá chtěla druhým sdělit to nejdůležitější ze svého života. Hovor podpořený pár sklenkami bílého vína byl snad za každou druhou větou zakončovaný výbuchy smíchu. Holky byly bezprostřední a bylo jim fuk, že se pán naproti kaboní. Narušily mu jeho klid. Možná někoho napadne, že byly neohleduplné. Stejně jako mého partnera. Pro něho byly příliš hlasité, a to se do společnosti nehodí.

Já se jen shovívavě usmívala, protože jsem v myšlenkách zaplula do NAŠEHO sněmu. Míváme se spolužačkami ze střední školy asi 3x do roka společná víkendová setkání a odehrávají se podobným stylem. Smích, bezprostřední radost ze setkání, vzájemně si sdělujeme všechno, co nás napadne, nezúčastněný člověk by řekl, že ty ženský plácají páté přes deváté. Ať! Nám je spolu dobře a jsme šťastné, že se máme. Po letech setkávání naše srazy gradují. Dříve jsme řešily výchovu malých dětí, poté problémy v jejich dospívání, až jsme se přenesly k vnoučatům.  Máme toho na povídání hodně a hodně. Jsem vděčná, že jsme se před léty spřátelily a naše přátelství trvá desítky let. Naše babské slety bych nevyměnila ani za nic na světě!

PS Když jsme odcházeli s manželem z cukrárny, jemu se ulevilo. Já jsem k děvčatům přiběhla a popřála jim, ať si setkání užijí. Šibalsky na mě mrkly. Byly boží!