Rozhlédneme-li se po svém okolí, lehce zjistíme, že tím, co mají lidé kolem nás společné, je snad jedno jediné. A sice to, že dotyční někde bydlí. Někteří z nás obývají domy a jiní pro změnu byty, někteří žijí v prostorách vlastních a jiní v těch pouze pronajatých, ale všichni mají střechu nad hlavou. Snad jedině s poměrně nepočetnou výjimkou, jíž jsou bezdomovci, které ale nelze v nejednom ohledu za naše běžné spoluobčany považovat.
Všichni normální lidé tedy mají nějaké to svoje bydlení. A je tomu jak proto, že je toto víceméně nezbytné, tak i proto, že má toto i pro nás samotné nejednu přednost. A nemusíme se o tom jistě dlouho a složitě přesvědčovat, protože výhody vlastního příbytku všichni dobře známe a víme, oč bychom přišli, kdyby tohoto nebylo.
Ti, jimž po ekonomické stránce zrovna štěstí nepřálo a nepřeje, bydlí vesměs u rodičů nebo v podnájmu. To je ta zřejmě nejdostupnější varianta, protože v podnájmu se musí platit průběžně vcelku snadno zvládnutelné částky, jež si mohou dovolit i ti, kdo nemají mnoho naspořeno. Ovšem výhoda v podobě vcelku snadné dostupnosti něčeho takového je provázena nevýhodou, jež spočívá v tom, že člověk obvykle neví, jak dlouho ho tu nechá pronajímatel žít. Takže se podobně bydlící lidé nejednou stěhují, a to pochopitelně často nebývá zrovna příjemná skutečnost.
Jiní lidé bydlí v nájemních či družstevních bytech. To už má své nesporně vyšší kvality, protože zde stačí platit nájem a další provozní náklady a člověku je tu umožněno žít dlouhodobě. Jenže ani zde to není zase až tak dokonalé, a to třeba proto, že si na takové nemovitosti nemůže člověk ze své vlastní vůle provádět takové úpravy, jaké by chtěl. Není to tu přece jeho.
A ti nejšťastnější z nás si byt nebo dům koupí. Utratí za to sice majlant, ale mají jistotu, že s takovým bydlištěm mohou nakládat tak, jak chtějí.
Ale hlavní je, že my lidé bydlíme. Protože bez toho by nám bylo vskutku ouvej.